radioaktivní zóna
killer.jpg



Arian Day se narodil v roce 1971, žije ve Stráži.
Toto jsou jeho verše z let 1987-1997.


OBSAH

prolog * absolutně vymyšlená vzpomínka * druhá absolutně vymyšlená vzpomínka
vzpomínka na válku * pátá absolutně vymyšlená vzpomínka * kam dosáhnem´? * summer 74´
šestá absolutně vymyšlená vzpomínka * léto v grónsku * kolikrát ještě * jsme
bludiště * jiný svět * důvody * poslední století * otevřená okna * snad rána * hlavy
v parku * více a více * bude * rozpaky * beznaděj I * povodeň * týden po konci světa
autoportrét * satisfakce * poslední pohled * uvnitř * malá růžová konfrontace
dvojí pouta * balada ze stínu * marná snaha * každým dnem * hra nekončí * vstaň
konec II * epilog * ospalost * odvážná školačka * dobře najedení řidiči buldozerů





Prolog

Daleko od sebe
Obestavěn zdí a tichem
Zkřehlý samotou
která nebolí



Absolutně vymyšlená vzpomínka

Kyselé deště
slaných slz
tečou po tvých zádech
mají nádech
jantaru
a snění

Kyselé deště
slaných slz
skrápějí
Tvou sladkou tvář



Druhá absolutně vymyšlená vzpomínka

Ve snu
miluji
Vesnu

Nechybí jí nic
Kromě šatů a hlasu

Se vším souhlasí
Mlčky



Vzpomínka na válku


Na tvém těle
vybuchla sopka
Malý kráter
a o to více lávy

Lávy která netuhne
jen černá ...
Přelévá se přes boky
a na prostěradle
tvaruje sprosté obrazce

Kráter vyhasnul
někteří usnuli



Pátá absolutně vymyšlená vzpomínka


Procházím jednotlivými pokoji
to co visí na stěnách
to co leží na podlaze
vůbec nechápu smysl toho všeho

V růžové koupelně
natéká do vany
mrtvá voda
Květiny v květináčích
kořeny prorůstající podlahou
vůbec nechápu smysl toho všeho

Otevírám další okno
a nevidím nic
přestože je dávno den
Slunce svítí
ale jeho paprsky
se vyhýbají mému srdci

Jsem v posledním pokoji
a tam na koberci
ležíš ty
schoulená do klubíčka
spíš
ale i ve spánku se mi směješ
Vůbec nechápu smysl toho všeho



Kam dosáhnem´?

kam dosáhnem´ jen
šílenstvím a touhou
kde tušíme
trochu jiný svět
kde jediný pohled
nekonečně dlouho
svírá nám srdce

možná naposled



Summer 74´

Milovali jsme se na létajících kobercích
na hořícím seně
ve vypuštěných bazénech
v nefungujících telefonních budkách
na rozpáleném písku pláží opuštěných ostrovů
na sedadle v kině (dávali Římanku)
ale také v rakvích
na tělech jiných mrtvol



Šestá absolutně vymyšlená vzpomínka

držíme se za ruce
a nádherný svět
kolem nás
vnímáme jako jedna bytost
najednou nám kolem uší

sviští kulky
a náš vzrušený šepot
je přehlušen nářkem umírajících
kteří narozdíl od nás
zvolili pohodlnější polohu
a leží a mávají rukama
jakoby něco chtěli

a my tu stojíme
objímáme se
kdosi volá o pomoc
tvé nehty se mi zarývají do ramen
na stehnu ti pomalu zasychá
kapka něčí krve
pár lidí se dusí
bůhvíjakým svinstvem
(bůh ví jakým)
ale jen my dva si dáváme
umělý dýchání

mám ruku na tvém
tvrdém špičatém srdci
tluče jako by cítilo konec
rychle a strašně horce



Léto v Grónsku

Zvolna pouštím tvou ruku
vítr klouže mezi prsty
Vlasy máš za obzorem
zuby a písek skřípou

Míjíme mrtvou želvu bez krunýře
Slunce se za obzorem
zakrylo tvými vlasy
a příliv zalévá stopy
po krátkém zápasu



Kolikrát ještě ?

Záchvěvy Probdělých nocí
Pod dekami tvých Ran
Zkřehlých Rukou a Srdcí
Ležet tam s tebou a Sám



Jsme

Jsme Zahleděni a Nejde to Zpátky
Slunce Věčně vychází na východě Naší oblohy
je někde v Nás Uvnitř a Pálí a Hřeje a Svítí
Hřeje jako Tvůj Úsměv trvající od Rána až do Smrti
Hřeje a Škube - Škube v hlavě u srdce a ještě níž
Nevíme jak Začít jak Skončit a slzy jsou připravený
Pochyby ulíbáme k smrti a novým pohledem vzlétneme výš
jako JEDNO spojené očima - tím dotekem nejkrásnějším
a tak
Celým Tělem Jsme
Jsme k Prasknutí
Nafouklí
Nafouklí
Láskou



Bludiště

Tma nebo šero
další náraz hlavou do zdi
a po čtyřech na podlaze
(vzdálený šepot)
Snažíš se
A je to štěstí
když cesta vede zpět ?

Šepot slábne a sílí
znovu se vrháš vpřed
s vidinou začátku
(proč musíš ?

Kříž už je za tebou
mezerou mezi hořícími víčky
prosvítá světlou svědomí

Šepot utichl
zeď se rozestoupila
vyšplhej na ní
jdi až k horizontu
oči bez víček
nezavřeš
a jestli dojdeš
až na konec
slova neucítíš
jen popel



Jiný svět

jiné ženy v náručích jiných mužů
jiní muži a okřídlené bomby
jiné ženy a slzy nad mrtvými
jiní muži a opilá snaha dokazovat
jiné ženy a údiv nade vším
jiné děti a nafouklá bříška
jiné ženy a vynucený vystavený soucit
jiné děti a vyškrábané oči koček
jiní muži a víceplynové masky
jiní muži a zkušenost umírat
jiné děti a strach před světlým zítřkem
jiné děti a kámen nemine cíl
jiní lidé na jiném světě
jiný smysl
jiné štěstí
jiný svět



Důvody

Není komu žalovat a není ani proč
není pro koho brečet
ta trocha slz by se stejně ztratila
ve vyschlých korytech řek

Není komu žalovat a není ani proč
jen pár hysterických neukojenců
v každodenně se stupňujícím šílenství
upírá právo na život
stále většímu počtu obětí

Už není komu žalovat a není ani proč
Slepá ulice je čím dál strmější
Zbývá jen představa
posmrtného života
který je tím pravým důvodem
proč vůbec musí trpět



Poslední století

Stopy ztratily svůj význam
Těch pravých si nikdo nevšimnul
Schovaly se za hradbu strachu
(otisky na druhé straně kříže)
Co je to za kříž ?
A proč ten na něm mává křídly ?
Kolikrát nám ještě dovolí otevřít ráno oči ?

Z přeplněného náměstí odlétají krysy
černé fraky
růžová očka
Šilhají nejen po nás
(svobodu za pokoru)

Rozechvělá tvář tápe ve tmě
snad ještě stačí...
Křečovité útvary
v pochybné póze
nechtěně oslovují slepé

Nejsou na tom nejhůř
Levé stopy končí v kruhu
Jdou stranou
a k cíli nikdy nedojdou
ale my taky ne



otevřená okna

z otevřených oken vysokých domů
čas od času
vypadne
nějaké dítě

a dole na chodníku
lemovaném
papírovými růžemi
to příjemně mlaskne



snad rána

snad rána plná páchnoucího dechu
a večery - úsměv úplavic
v bahně slov leží hrdinové věků
obnažená srdce a pod kabátem nic

ruce už v pěsti sevřené a hrdé
ne oni - to já tu bouřím bořím svět
a facky a sliny jsou pohlazení tvrdé
to všechno bolí jak zanícený vřed

a svými ústy vstříc nenávistným ranám
teď pláču a křičím pár nesouvislých vět
ať žije láska - jí poklonu já skládám
dám hlavu v smyčku a zvadnu jako květ

(Fr. Gellnerovi)



Hlavy

Na kůlech
nabodnuté
v šedé tíži vin
děti svých budoucích

trčí
lhostejné ke všemu
hlavy



v parku

večer v parku
pár nahých mužů
čeká

a oblečené ženy
nesou
v nákupních taškách
rány dětem
a pivo manželům



Více a více

Více matek a více otců
víc dětí chlebem na příděl
Domovy Mříže chladných kotců
v nichž slunce nikdo neviděl

Více matek a více šroubů
víc zrezivělých podložek
víc bolestivých menstruací
víc krve teče do vložek

Více lásky pro více dětí
Obléci Ostříhat Vystavit
Vybrat vůni a barvu pleti
neúspěch ranami oslavit

Starosti Být a radosti Mít
Vděk klíčům Prosba zážitkům
Za Jistotou stěn je Jistotou klid
Útěky...Kam ?
Už zbejvá jen jít
A Zbitej se přidat ke Zbytkům



Bude

Bude zima
bude mráz
Kam ?
Kam se ?

Nohy studí
bříško kručí
mračna se stahují
jako kůže

zaživa



Rozpaky

Tvář bahna
Nejasné stopy
vzteklých sněhuláků

Snad tuší zemětřesení...
Ale nezabloudí v poušti ?
Nedojde jim kyslík ?

Mám strach



Beznaděj I

Stůl
         sen
                                                 křeč papírových zvonů

      Ležím
               po krk
                             a nikdo ?



Povodeň

V řece plavalo všechno možný
kaktuspaličkamletákávadrak
něčí manželka pár dětí
takovýchnepříjemných
povodní bývá
čím dál
víc



Týden po konci světa

Z  kalhot
          pomalu
               vylétlo
                      asi tisíc
                               bělásků



Autoportrét


S úsměvem na rtu
stojím na rozměklé ulici
které zjevně dominuje
socha houpacího koně



Satisfakce

Parní válce
někde v dálce
s chutí lisují
malé žabičky

Jako v pohádce
vzduchem sviští
žhavé meteority
a klokan zpívá
eskymákům ukolébavku



Poslední pohled

Stín na šedé vlhké zdi
plíseňbřečťanspadanáomítka
siluety ztrouchnivělých stromů
nehybný prach
lhostejně trčící v prostoru

Stín na šedé vlhké zdi
vyschlé masky
připravené k poslednímu útoku
ztepilé tvary popraskaných soch
obličeje bez hlav

Stín na šedé vlhké zdi
věčný pohyb
kyvadla umírajících hodin
zaschlé krvavé otisky
opuštěná houpací síť

Namydlené smyčky
podkopnuté židle
a pár posledních vzdechů
naráží na stín
na šedé vlhké zdi



Uvnitř

ze rtů možných obětí
plynou slova opožděnosti
jako havraní péra
ruku v ruce s posledními
kloužou po neklidných spirálách času
vstříc
a první
co první ?
Raději nevidět
kouzla kouzelných okouzlených
dětí
a šašků
raději naději ukrýt
raději obavy hrát
z výšek padat
z hlubin stoupat
jen zahodit
z lásky stud
a hrdost z nenávisti
z lásky která je odcizením
z nenávisti která je nepatřením
to nejde spálit
ani slovy
co slyšíš za dveřmi
s jízlivým smíchem
na rozžhavených plátech
rezavé hřebíky
napříč srdcem zatlučené

nebe
zebe
život
v nás

proti vůli
kvůli ní
nenávist
lásku
zastíní



Malá růžová konfrontace - fragmenty

jim : zaliti štěstím
za spoluúčast
v Čekání na smrt

Tobě : zapomínáš jména
zapomínáš tváře
zkaženým dechem
na Tebe dýchá
jiný svět
a jiné oči tě svlékají
a jiné rty tě líbají

jim : vycucávají se
navzájem
zkracují si tak
prázdno
mezi nastolením pocitu
sytosti
žaludku a pohlaví

Tobě : Místy je cítit
ten strach
ze Společné smrti
neboj
asi odejdu dřív



Dvojí pouta

Vláda silnějšího
vězení šesti ploch
a svoboda kterou cítíš
když vidíš omezení druhého

Srostlá obočí nevidomých starců
pohřbené ideály a nedokončená pýcha
tahavá chůze a více světla
Vysoké stožáry a černé vlajky
Staré studny a strach z jejich tajemství
A zakroužkované nohy právě narozených

Rty se pohybují ale slova není slyšet
srdce tluče ale neteče krev
Žhavé olovo v uších
a žhavé doteky v slabinách
Ladné tvary zmrzačených dam
a nadčasovost jako heslo století



Balada ze stínu

Probudil nás
Slunce ještě chybělo

Děsil nevybíravostí
Nejdřív Hladový
Pak modrooký
(včetně jednonohýho Silvera)

Ale to už přimrzla tramvaj ke kolejím
kouř k cigaretě
kartáček k zubům
a já k tobě



Marná snaha

Dnes svítá o den dřív
Plazíme se pod hvězdným nebem
A stejně máme nejvíc otlučenou hlavu



Každým dnem

Oprátka se každým dnem
stále víc utahuje
s námahou vstaneš
a hned jsi sražen na kolena
vlastním zoufalstvím

vzdej to
umři
bojuj
řvi
na ulici do davu uší
v jednotě je síla
a dav je silný
silnější než si dovedeš
představit
tvůj opak

a pak ji před sebou vidíš slepá
ulice s příznačně krvavým lemováním
bezbarvé tváře čekající na spasení

touha přetrvává
touha mít víc chtít víc být víc
a rychlost se zvyšuje
nemáš čas jíst
nemáš čas spát
nemáš čas myslet
běháš pořád dokola jako krysa
který už týden nedali jíst
jen aby zjistili
co to udělá

nic nepoznáš
staré věci s novým nátěrem
a ty skáčeš radostí
pěstní klíny řízené počítačem
a krev je pořád stejně rudá

není čas na odpočinek
víc úkolů
víc odpovědnosti
vyšší poslání
místo krve adrenalin
místo mozku novinové články
místo neděje úsměv z televizní reklamy
místo pohádky na dobrou noc
čtení pohádkových cifer z vkladních knížek

strnulé tváře tvých vlastních dětí
které očekávali něco jiného
a které trápí pocit
svojí zbytečnosti
a které každým dnem
sbírají další vlny nenávisti



Hra nekončí ?

neboj se
za chvíli tě pustí
ven
Vydrž
až do konce
a pak sám poznáš
Co tě naučili
je jediné správné

Hra pokračuje
a úlohy se mění
cíl zůstává
Nemusíš ani zabíjet
stačí ukázat
a dav už se postará
o dojemný konec

Ty víš
co je pravá oběť
Nám ale nezbývá
než doufat
že ta zběsilá hra
končí



Vstaň

Sleduješ křídou zbarvené
tváře míhající se za matnými
skly oken každý pokus o kontakt
přerušují bolestivým gestem

A venku se všechno třpytí
temná nároží i rozkopané ulice
A dlažební kostky
překypují touhou letět
Letět a prorazit Jejich
lebky a napít se krve
čisté krve
a né té, která se každou
chvíli valí z hlav opilců
vržených po dlouhém klopýtání
právě na hromady kostek
ležících na okrajích
hlubokých propastí

A propasti nastavují
svůj hladový chřtán
marně
Nikdo z nich nemá tak málo
důležitou práci
aby si mohl dovolit zastavit a nahlédnout
do nikde nekončící hlubiny
A tak nikoho z nich nemůže odradit
páchnoucí stoka
vlastní budoucnosti
která teče někde tam
na dně



Konec II

obloha vrhá stín
zhasíná se...
slunce bledne
tma studí
a zima chce

kytky černají
ryby se zastavují

poslední zařvem my



Epilog

s m r t

je tady
chce mě

obchází kolem
jako dítě
kolem zajíčka
ve své jamce



Ospalost

Víčka se mi klíží
klíčka se mi víží



Odvážná školačka

zas další bolavé ráno
pod hvězdnou klenbou zas na kolenou
nepatřící nikam
nikomu
a všem
uvězněná tichým zoufalstvím a touhou
uprostřed rozpadlých zdí
a světa

zas sbíráš síly, něčí dcero
zas čekáš na své poslání a úděl
které tvé slovo spasí svět ?

zas další bolavé ráno
vracíš si chtěnou nevinnost
má odvážná školačko

tak kde jsou tvé matky ?
ke komu se schoulíš do klubíčka ?
kdo ti půjčí svou bezbřehou lásku ?

raději nevidíš
kouzla kouzelných okouzlených dětí
a starců
raději obavy ukrýváš
z výšek padáš
z hlubin stoupáš
jen zahodit
z lásky stud a hrdost z nenávisti

s rozpaky uhýbáš před rozkvetlou náručí
a vzpomínáš na rozdrásaná záda
a tváří v tvář už nechceš umírat
s jejich vlastními prohrami vycejchovanými do kůže

každý den plníš ta nejtajnější přání
znáš laskavost klínů a dech probdělých nocí
a umělou krví rozpoutáváš vášeň

nový den a nové šaty
krvavé sny ve zpocených postelích
zkus překonat slávu a úzkost svého těla
znič lákavost klínů a jiných bílých míst

falešně bezbranná strach cítíš
jak opilý dech tvých dětských her
a mrkacích panenek
co také ti dali
jak málo a hodně teď nejsi a máš

té bolesti se nezbavíš
až ti nohy budou lámat v kole
má odvážná školačko

a s rozechvělou tváří
vstříc andělům beznaděje
vyber si svůj zlatý věk



Dobře najedení řidiči buldozerů

dobře najedení řidiči buldozerů apaticky zarovnávají hromady mrtvol jejich neurotické
manželky jsou zase vzteky celé bez sebe a ty relativně nejšťastnější z nich usínají
osamocené před zrnícími obrazovkami dobře najedení řidiči buldozerů oddaní svému velkému
úkolu paže zarovnávaných mrtvol se zmítají pod pásy jejich řvoucích pých stěrače nestačí
utírat skla od potoků krve mračna much dobrovolně maskují stroje a řidiči si utírají
mastné huby rukávy košil které dnes večer budou jejich neurotické manželky tak jako
každý jiný večer prát žehlit a hýčkat svými promodralými prsty dobře najedení řidiči
buldozerů tváří v tvář svým sešrotovaným synům balíkům údů a trčících kostí dobře
najedení řidiči buldozerů tváří v tvář svým shrbeným krátkozrakým manželkám kostrám
obaleným trochou masa vyjeveným očím plným strachu ze zítřejší noci v každém rohu
buldozer vše omotané ostnatým drátem nesnědené svačiny a pohozené mrtvolky
romantická krajina plná dýmu





homepage